Jak fungujeme ve vztazích a proč na tom záleží

Půjdete-li na terapii, prvním krokem v terapeutickém procesu bude nejspíš snaha pojmenovat to, co vás trápí. Dáme-li našim potížím jméno, dělá je to hmatatelnějšími a uchopitelnějšími. To nám pak umožňuje začít na nich něco měnit.

Pozn. Tento článek původně vyšel na blogu Terap.io. Najdete ho zde.

Dnes bych vám chtěla ukázat jednu teorii, která nám může pomoct pojmenovat si, jak fungujeme ve vztazích. Jedná se o koncept z oblasti transakční analýzy. Transakční analýza je nesmírně propracovaný systém různých pojmů a dílčích teorií, které se věnují především mezilidské komunikaci. Jejím cílem je pomoci lidem porozumět si a růst.

My se v dnešním článku podíváme na jeden malý kousek z celého toho systému. Konkrétně na čtyři životní pozice, které ve vztazích dle transakční analýzy můžeme zaujímat. Každá pozice sestává ze dvou prvků - z postoje vůči sobě a postoje vůči druhým lidem.

Tato přesvědčení o sobě a o lidech kolem nás ovlivňují to, jak se ve vztazích cítíme a chováme. Některá jsou funkční, a některá méně. Ta nevhodná nám v životě mohou způsobovat velké potíže.

Je na místě říct, že nikdo nejsme čistě jeden typ. Některé postoje se nám mohou opakovat jen s některými lidmi, nebo v některých situacích. Ale všichni máme jeden způsob vztahování se, který v našem chování převažuje nad ostatními.

Chcete-li, využijte tento článek k tomu, abyste si pro sebe pojmenovali, jaký postoj je vám blízký. A k zamyšlení, zda vám vyhovuje v něm setrvávat. Pro přehled jen na začátek uvedu, že životní pozice se kreslí do přehledné tabulky, která vypadá takto:

U každé pozice se pokusím odpovědět na tři otázky:

  1. Co je pro tento způsob fungování typické?

  2. Co tento postoj do našeho života přináší?

  3. Jaká je odsud cesta ven?

Já nejsem OK, ty jsi OK.

Co je pro tento způsob fungování typické?

Je založen na domněnce, že lidé kolem jsou lepší než my a že je s námi něco špatně. To může vést k tomu, že nevěříme svému vlastnímu úsudku, svým pocitům a myšlenkám. V praxi se to projevuje například tak, že děláme pro ostatní první poslední, ale na sebe zapomínáme. Raději se vždycky přizpůsobíme, abychom se vyhnuli konfliktu. Podceňujeme se a stále se snažíme získat potvrzení od ostatních.

Co tento postoj do našeho života přináší?

Je těžké žít s pocitem, že je s námi něco špatně. Pokud člověk žije v modelu “Já nejsem OK, ty jsi OK”, pak často potlačuje sebe sama a své potřeby. Lze si všimnout, že obvykle nedělá to, co sám chce, ale řídí svůj život podle ostatních. Žije v přesvědčení, že jeho potřeby nejsou tak důležité.

To si vybírá svou daň. Když na sebe a své potřeby zapomínáme a upozaďujeme je, může to vést k pocitu bezmoci, bezradnosti, pasivitě, depresi a obviňování sebe sama, že jsme nemožní. Všechny tyhle věci pak ještě prohlubují životní přesvědčení, že “nejsme OK”. V této pozici jsme také snadno manipulovatelní a zneužitelní.

Jaká je odsud cesta ven?

Cesta z tohoto módu je naučit se mít rád sám*a sebe. Já vím - to se lehko řekne, ale těžko dělá. Chce to čas. Hodně času. Když žijeme s takovým přístupem kus života, těžko ho změníme přes noc.

Já jsem OK, ty nejsi OK.

Co je pro tento způsob fungování typické?

Vzpomínáte na Sheldona Coopera z Teorie velkého třesku? V jednom díle říká: “Omlouvám se, že jsem zranil tvé city, když jsem tě nazval hloupým. Vážně jsem si myslel, že už jsi to věděl předtím.” Tento výrok vystihuje postoj “Já jsem OK - ty nejsi OK”.

Pokud fungujeme v tomto módu, můžeme mít často pocit, že jsme obklopeni totálními idioty. Míváme potřebu druhým dokázat, že jsme lepší než oni. Někdy se pasujeme do role zachránců, kteří ví nejlépe, co je pro druhého dobré. Myslíme to s ním dobře - potřebuje přece poradit a pomoct. No a tak radíme a pomáháme (takzvaně “pácháme dobro”).

Ale asi téměř všichni se někdy ocitáme alespoň chvilkově v této pozici. Například během hádky - znáte tu chvíli, kdy jste přesvědčeni o své pravdě a na 100 % víte, že ten druhý se šeredně plete? Tak to je ono. V tu chvíli nejsme ochotni slyšet to, co nám náš komunikační partner říká. Můžeme také sklouzávat do tendence druhého obviňovat.

Co tento postoj do našeho života přináší?

Pokud nepřikládáme důležitost pocitům, potřebám a myšlenkám druhých lidí, může nám to přinášet spoustu vztahových problémů. Nikdo nechce žít vedle člověka, který ho neposlouchá, obviňuje ho a nemá důvěru v jeho schopnosti. Tato pozice také může přinášet uzavřenost vůči zpětné vazbě druhých lidí - když jsou v našich očích všichni blbci, tak cokoliv, co o nás řeknou, je automaticky špatně. Znemožňuje nám to tak vidět, co bychom možná měli ve svém chování upravit my. Tento postoj zamlžuje zrcadlo, které nám druzí nastavují. A přicházíme tak o důležitou zpětnou vazbu.

Jaká je odsud cesta ven?

Když se přistihneme, že se nacházíme v tomto módu, pak je opět důležité si to nejprve uvědomit. V takové chvíli potřebujeme začít druhému naslouchat, snažit se to nehodnotit a zajímat se o to, co nám říká. A taky přestat za každou cenu zachraňovat a radit. Dejme lidem důvěru, že jsou schopni si své problémy řešit sami. To neznamená odvracet se od nich zády, ale pomoct jim tak, jak potřebují oni, a ne tak, jak si myslíme, že je to správné.

Já nejsem OK, ty nejsi OK.

Co je pro tento způsob fungování typické?

Lidé s přístupem, že ani druzí, ani oni samotní nejsou OK, za sebou často mohou mít těžké životní zkušenosti. Takový postoj může být například následkem šikany, zneužívání apod. Mají pocit, že je s nim něco špatně a nezaslouží si být milováni. K druhým přistupují s obezřetností a nedůvěrou. Mohou se utápět v pocitu, že jim nikdo nedokáže pomoct.

Co tento postoj do našeho života přináší?

V takové pozici se nedostaneme nikam - jen k pocitu, že nic nemá cenu a smysl. Přínáší s sebou hodně trápení a osamělosti.

Jaká je odsud cesta ven?

V první řadě to chce mít naději, že by to vůbec mohlo být jinak. Cesta vede přes to učit se mít rád*a sebe i druhé. Uvědomovat si, že negativní zkušenosti se nemusí opakovat.

Cestou ven z pocitu frustrace, zklamání, nepochopení, vzteku, hysterie... je poslední postoj:

Já jsem OK, ty jsi OK.

Co je pro tento způsob fungování typické?

Pokud projevujeme respekt vůči sobě a svým potřebám a zároveň ho dáváme i druhému, pak máme největší šanci mít s lidmi dobré vztahy. Neříkám, že tento postoj je samospásný a všechno bude fungovat. Vždycky záleží i na tom, jak se k nám vztahuje ten druhý. Je jen počátečním bodem, ze kterého vycházíme při konverzaci, diskusi či hádce.

V čem to funguje?

“Já jsem OK” znamená, že mé potřeby jsou pro mě důležité a mé pocity a myšlenky mají svou váhu. A není potřeba sebe sama soudit za to, co cítím nebo co si myslím. Přistupuji k sobě s přijetím a laskavostí.

“Ty jsi OK” znamená, že i pocity a myšlenky ostatních mají svou váhu. Mají své důvody, proč říkají, co říkají. Neznamená to, že se tím budu hned nekriticky řídit. Ani to, že je budu měnit nebo se snažit přesvědčit o své pravdě. Jen respektuji, co mi říkají. Znamená to uznat, že je v pořádku, že oni to mají takhle, a že je v pořádku, že já to mám jinak.

Tento postoj znamená řídit se v praxi přesvědčením, že lidé mají hodnotu a stojí za pozornost jen proto, že tu jsou.

Co tento postoj do našeho života přináší?

Kdybych to měla nějak shrnout do jednoho slova, jde o harmonii. Ve vztahu k sobě i k druhým. V praxi se to může projevit mnoha způsoby. Lidé, kterým se podařilo dosáhnout tohoto bodu, umí přijmout negativní zpětnou vazbu, aniž by je to na týden rozhodilo a začali chystat voodoo rituál na toho, kdo jim ji řekl. Když se jim něco nepodaří, dokáží to oddělit od své sebehodnoty. Umí vyslechnout názor druhého, i když s ním nesouhlasí, a nesnaží se ho přesvědčit, že to, co si myslí, je špatně. Dokáží s pochopením a přijetím přistupovat ke svým pocitům a myšlenkám, i k pocitům a myšlenkám druhých lidí. Jsou tolerantní k chybám, které dělají oni sami i druzí.

Jaká je odsud cesta ven?

Toto je podle transakční analýzy ideál. Takže pokud se vám daří zaujímat takový přístup, žádný jiný nepotřebujete!

Zkuste si...

Čtyři pozice, které jsem se Vám tu snažila přiblížit, může být v praxi velmi těžké změnit, protože se dotýkají našich nejvnitřnějších, někdy neuvědomovaných přesvědčení, které si o sobě a o světě budujeme už od dětství. Pokud to chcete i přesto zkusit, první krok je sebeuvědomění.

Zkuste se podívat na to, jak to máte vy.

Vzpomeňte si ke každému postoji na situaci, kdy jste ho zažili. Jak vám v něm bylo? K čemu jste s komunikačním partnerem došli? Je nějaká pozice, kterou máte tendenci zaujímat nejčastěji? Chcete to tak mít?